Při pohledu do historie lidstva existuje nejeden zdokumentovaný příklad, jenž lze za pomocí popsaných symptomů jednoznačně přiřknout onemocnění roztroušená skleróza. První z nich popisuje islandskou ženu žijící v třináctém století, jíž postihla ztráta zraku a hybnosti. Po sedmi dnech intenzích modliteb potíže odezněli. Tenkrát se mluvilo o zázraku, z pohledu dnešní vědy hovoříme o atace nemoci. Ucelený pohled na průběh nemoci ve svém deníku nabídl Augustus Frederick d'Este. V osmadvaceti letech se u něho začali objevovat příznaky prozatím nezmapované nemoci, jenž se začala projevovat zhoršením zraku, slabostí a necitlivostí dolních končetin. Jeho stav se pozvolna zhoršoval a k již zmíněným příznakům se začali přidávat potíže s močením, bolesti a poslední léta svého života strávil na vozíčku. Jeho deník mapoval podrobně více než dvacet let průběhu neznámé choroby, jenž byla pojmenována až sto let po jeho smrti, roztroušená skleróza. D'Este dal podmět k jejímu bližšímu zkoumání, bylo formulováno mnoho klinických příznaků, avšak stále nebyla RS definována jako samostatná choroba. To učinil až neurolog Jean-Martin Charcot, který v roce 1868 na základě svých pozorování použil pojmenování sclerose en plaques, což je francouzsky roztroušená skleróza. Až do poloviny dvacátého století se lékaři mylně domnívali, že je nemoc způsobena poruchou krevního oběhu.
Centrální nervový systém přenáší v našem těle vzruchy, které jsou vyhodnocovány v šedé kůře mozkové. Prostředníkem pro jejich přenos je bílá hmota, jež je tvořena nervovými vlákny, tzv. axony. Jejich nedílnou součástí jsou sodíkové a draslíkové kanálky, které hrají důležitou roli v přenosu impulzů. Nervová vlákna, u nichž je podstatný rychlý přesun informace, obsahují myelinový obal. Jednotlivé myelinové pochvy jsou oddělené Ranvierovým zářezem, což umožňuje přeskakování impulzu od jedné k druhé. Tento způsob přenosu je mnohem rychlejší, než při pouhém přenosu po axonu.
Roztroušená skleróza je chronickým autoimunitním onemocněním, při němž dochází k napadání těchto pochev vlastními bílými krvinkami, což narušuje jejich schopnost přenášet vzruchy. Příčiny propuknutí nemoci jsou stále velkou záhadou, ale tak jako u dalších onemocnění mozku za ní stojí vliv rizikových faktorů, jenž spustí reakci organismu na vlastní buňky. Více jak dvě třetiny nemocných se pohybují ve věkové hranici 20 až 40 let a mnohem ohroženější jsou ženy. Pokud nemoc propukne v pozdějším věku, povětšinou má i mnohem agresivnější průběh. O této chorobě se dá prohlásit, že je naprosto nevyzpytatelnou, nikdy nelze odhadnout, jakou oblast centrální nervové soustavy napadne a jak velké bude postižené ložisko. To sebou nese velkou variabilitu příznaků a progres nemoci.
Roztroušená skleróza se projevuje záchvaty atak, které vyvolávají záněty, jenž jsou vyvolané reakcí imunitního systému organismu.Ten milně rozeznává myelin za cizí organismus a zaútočí na něj. Rozpad myelinových pochev sebou nese zhoršení přenosu vzruchů, což vyvolává příznaky nemoci. Mozek dokáže poměrně pružně reagovat na nastalou situaci a v postižené oblasti dočasně zvýšit koncentraci sodíkových a draslíkových kanálků pro zachování funkčnosti. Okamžitě po odeznění ataky dochází k remyelizaci, což znamená, že dokáže obnovit poškozené pochvy. Avšak v zasažených oblastech zůstávají léze čili plaky. Ty znemožňují docílení původního stavu a nový myelinový obal již není tak silný. S každou další atakou jsou axony více obklopovány plaky, což v konečném důsledku může vést k jejich přerušení.
Prvotní příznaky roztroušené sklerózy bývají zpočátku nenápadné a mohou se projevovat pouze zhoršeným viděním, brněním ruky či únavou. S přibývajícími ataky se však příznaky zhoršují a objevují se další. Přesně vypsat jejich výčet není ani možné, neboť u každého pacienta může být zasažena jiná část bílé hmoty. K častým patří únava, dvojité vidění, nystagmus, mravenčení v končetinách, snížená citlivost, zadrhávání v řeči, zhoršená koordinace pohybu a deprese. Progres nemoci je u každého jedince jiný. Někteří mají jen mírné ataky, které posléze následuje dlouhé období bez příznaků, jiní naopak hned od prvního pociťují pozvolné zhoršování. Svoji úlohu sehrává věk, pohlaví, symptomy a forma sklerózy. V počátečním stádiu lze množství atak a jejich síla poměrně efektivně upravovat pomocí farmaceutik a změnou životního stylu. Roztroušená skleróza sama o sobě nemá vliv na průměrnou délku života, avšak většina nemocných dříve nebo později ztrácí schopnost chodit. Zvýšené je i procento úmrtí v důsledku sebevraždy.